Když uvážíte, jak rozhodně NEBE HOŘÍ drželi se svých brutálních metalcore zbraní v průběhu let, přibližující se k extravagantnímu návratu německé kapely s dvojitým albem vás snadno naplní pocitem úzkosti. Jakkoli si veteránské kapely vysloužily právo být tak shovívaví a dobrodružní, jak uznají za vhodné, čelit 100 minutám těchto věcí je nepopiratelně skličující. Ale NEBE HOŘÍ byli mimo aktivní službu déle než tři roky a v tomto duchu 'O pravdě a oběti' nabízí důkaz pečlivě realizovaného znovuobjevení a rozkvět písňových dovedností kapely. Němci, kteří měli čas proniknout hluboko do podstaty svého zvuku, se nějak dokázali vyhnout přehnané zrůdnosti. Místo toho je to snad nejsilnější deska, kterou kdy udělali.
Rozhodně to začíná způsobem, na který jsou fanoušci zvyklí. 'Myšlenky a modlitby' a 'Vymýtit' jsou divoké a neúnavné, plné rozpoznatelných 'jádrových tropů, ale dodávané s jedem a vitalitou. Jejich legendární status může být omezen na pevninskou Evropu, ale NEBE HOŘÍ rozbít tak tvrdě jako kterákoli americká kapela prodávající stejně přesně definované tarify. To znamená, že evropské vlivy dominují velké části tohoto opulentního souboru: 'Ochránce' přikyvuje k temnějším koutům TEMNÝ KLID katalog, vykazující bystré chápání ( tento kmen) metalcorového stylového původu. 'Moje srdce a oceán' je další vzrušující krok stranou, na území, které sdílí Nespavost větrem ošlehaná zuřivost a přitom nikdy neztrácí nemilosrdnou hybnost dvojitého kopu. Mezitím, 'expatriant' je prostě ohromující. NEBE HOŘÍ už dříve fušovali do doomovějších atmosfér, ale tento devítiminutový epos je zjevně svižný, skvěle melodramatický a prodchnutý smyslem pro kompoziční nebojácnost, kterou kapela předváděla jen zřídka. Než se dostanete k prvnímu disku blíž 'Popel mých nepřátel' , krásný, orchestrální instrumentál, máte právo cítit se vyčerpaně (v dobrém slova smyslu).
V tuto chvíli mohou mít méně zuřiví fanoušci pocit, že už toho mají dost. První polovina 'O pravdě a oběti' by samo o sobě fungovalo dokonale dobře jako samostatné album a 100 minut je opravdu, opravdu dlouhá doba, že?
Možná překvapivě je tedy druhá polovina tohoto velkorysého výlevu každým kouskem stejně dynamická a pohlcující jako ta první. Otvírák druhé poloviny, 'Děti menšího Boha' , je majestátní a grandiózní, zpěvák MARCUS BISCHOFF velitelská, děsivá přítomnost, ale je 'Odpor' , dunivý, čtyřpatrový industriální diskotékový dupač s black metalovým podtextem a vroucí syntezátory, který zpečetí dohodu. Působí škodolibě a záměrně trhaně, a přesto je na této klamně rozmanité nahrávce dokonale umístěna. Po něm následuje majestátní rozrůstání 'Sorrows of Victory' , který přikývne na zpomalenou hrozbu MOJE UMÍRAJÍCÍ NEVĚSTA (megafanoušci si vzpomenou NEBE HOŘÍ 's kryt 'Křik lidstva' ) přes valící se vlny ponuré, death metalové suti a mlhavých záblesků symfonické pompéznosti. Je pozoruhodné, že chytré nápady a jemně podvratné odbočky pokračují až do hořkého konce. Ohromená bomba 'Slabost opouštějící mé srdce' poskytuje finále brnění v páteři, vrhá se na struny srdce i na krční páteř a může to být jen ta nejlepší píseň ze všech.
Už je to dlouho, co žádný z velkých metalcorových hitterů nenatočil album, které se skutečně snažilo posunout (sub)žánr kupředu. 'O pravdě a oběti' pro věřící jistě obsahuje spoustu červeného masa, ale je to také odvážný a občas překvapivý kus práce od samozřejmých mistrů formy. A vzhledem k tomu, že v tuto chvíli máme všichni tolik času, možná nebylo nakonec udělat rozlehlé dvojalbum tak blbý nápad.
Tisk
